|
| |
| |
| |
 |
| Isadora Duncan |
| |
|
 |

Na začátku tohoto století se Isadoře Duncanové silou
svého přesvědčení o svobodě lidského sebevyjádření, revoltou proti
klasickému chápání tance a společenským normám své doby podařilo
vybudovat taneční školu, která měla od počátku internacionální charakter.
Během let své existence v různých světových metropolích rozpoutala
taneční filozofie této školy lavinu, jíž se moderní tanec ubírá v
tomto století dodnes.
V pojetí této filozofie není tanec jen
estetickým pohybem. Tanec by měl být pojítkem mezi myšlenkami
tanečníka a jeho přirozeným kultivovaným pohybovým výrazem.
Isadora Duncanová chtěla ukázat vnitřní sílu taneční tvorby
převyšující technickou dovednost.
V letech 1931-32 působila škola Isadory
Duncanové vedená její sestrou Elizabeth v Praze a našla si
zde přímou pokračovatelku duncanovského stylu v osobě paní Jarmily
Jeřábkové. Jarmila Jeřábková je považována za průkopnici
moderního tance v Československu. V letech , kdy jakákoliv
tvorba programově se hlásící ke svobodě lidského sebevyjádření,
jako jedinému možnému chápání světa, byla odsouzena k živoření
v umělecké ilegalitě, se Jarmile Jeřábkové podařilo vychovávat
pokračovatelky této filozofie tanečního projevu.
Eva Blažíčková je žákyní Jarmily Jeřábkové
a nositelkou "štafety", kterou jí paní Jeřábková
veřejně předala. Tento odkaz rozvíjí zodpovědně celý svůj
umělecký život, ve své pedagogické, taneční a choreografické
tvorbě.
V roce 1992 založila Eva Blažíčková
Konzervatoř Duncan centre a štafetu tak předává
dál do rukou a těl mladých lidí, kteří si zvolili tanec
jako život a život jako tanec.
Pedagogickým a uměleckým východiskem Konzervatoře
Duncan centre je skutečnost, že každý mladý člověk má schopnost
vyjádřit sebe sama. Hlavní úlohou učitele je pak pomáhat
svým studentům kultivovat tuto schopnost tím, že jim umožní
rozvíjet jejich tvořivost. Filozofie výuky na Konzervatoři
Duncan centre je založena na víře, že umění je třeba prezentovat
jako dobrovolné společné konání, jako společné utváření formy.
Aktivní kontakt nejen s tancem, ale i s ostatními druhy umění
jako jsou literatura, výtvarné umění, drama a hudba, přispívá
k formování tvořivě nezávislého a všestranně vnímavého tvůrce.
Na prvním místě je při výuce bezprostřední zkušenost studenta
s poznáváním nároků, které klade tvůrčí proces. Taková zkušenost
je nenahraditelná a zůstává člověku po celý život.
Kultivováním obecné schopnosti naslouchat
a pozorovat můžeme obnovit úctu a vnímavost k našemu světu.
Úctu, která umožňuje jednotlivci zůstat součástí tohoto
světa a vnímavost, která skrze svůj postoj k realitě, umí
pozorovat a vidět. Výchova prostřednictvím tance a jemu
blízkých uměleckých forem může obohatit také všeobecné
vzdělávání o tuto novou perspektivu a smysl pro harmonii
se světem.
|